Pozitivní přitahuje pozitivní a negativní negativní...
Proto se snažím sdílet tu s Vámi spíše ty radostné chvilky a ty né tak pěkné si řešit sama...
no sama na to nikdy nejsem, ale nikdy jsem nějak necítila, že bych měla potřebu něco negativního sdílet.
Možná je to tím, že se nic až tak negativního a převratného v mém životě nedělo.
Možná je to tím, že jsem tomu nevěnovala moc své pozornosti.
Možná je to také tím, že věřím, že i to co se mi v daný moment jeví jako negativní negativní vůbec není...
v daný moment se nám to možná zda jako “konec světa” ale je to přesně lekce, kterou potřebujeme, abychom se dostali tam, kde máme být...
A vím, že stejně je to v tomto případě, jen je to občas prostě těžký.
Před pár dny jsem si prošla stavem, který neznám a který bych nevěřila, že si zažiju.
Možná na to má vliv i těhotenství.
První trimest jsem byla doslova nezlomná nic mne nerozhodilo a žila jsem si na takovém svém obláču plném klidu a pohody.
S druhým trimestrem se to změnilo a já si připadám, jako bych byla celou dobu v premenstruačni fázi.
Vše mne rozhodí, rozbrečí, naštve.
Občas ani nevím proč.
Nemám už kapacitu na to o všem přemýšlet, protože toho teď řešíme tolik, že už v hlavě nemám místo na to řešit něco jiného...
Nezvládám už ani moc dobře s někým konverzovat, protože mi v pozadí mysli běhají myšlenky a úkoly, které musím udělat a nezapomenout.
V jeden moment jsem měla v mobilu asi 7 to do listů, a každý měl asi dalších 10položek ke splnění.
To se do velké míry podepsalo na mém spánku, kdy jsem vlastně měla pocit, že nespím, ale místo toho si probírám všechny tyto úkoly a v hlavě vymýšlím, jak je budu řešit.
Myslela jsem si, že těhotenství prožiju v klidu a nebudu řešit nic... no situace je jiná a já prožívám asi nejrušnější období.
Korona tomu nepomáhá co Vám budu povídat.
Už je to nekonečně dlouhé a nám korona obrátila život vzhůru nohama. Na jednu stranu je neuvěřitelný dar, že můžeme být s Marekem spolu už skoro rok doma.
Na druhou stranu, občas by se mi hodilo mít víc času pro sebe, protože jsem na to zvyklá a vím, že to potřebuju. To vždy udělám nejvíc věcí a nejvíc si odpočinu.
Dalším bodem je stránka finanční...
Zvládáme to, to né že ne. Na nájem a jídlo vždy máme... a nemáme se vlastně nijak zvlášť špatně, ale nic neušetříme, což není zrovna fajn, když máme na cestě miminko, potřeujeme koupit auto, protože to naše nám už v září nabourali a od té doby jsme skoro furt bez auta... díky bohu za skvělé rodiče, kteří nám auto poučí co to jde...
Nooo a teď do toho svatba.
Věc na kterou by se měla každá nevěsta těšit a já se z toho hroutím.
Téměř veškeré úspory jsme dali do NIKIN, to pak ještě rozvedu.
Takže na svatbu zbylo.... nic
No a z toho nic se snažíme vykouzlit něco, abychom si udělali svatbu, jakou si přejeme, ale zjišťujeme, že ceny okolo svatby jsou uplně jinde, než jsme čekali.
A tak jsem se před pár dny prakticky zhroutila ...
Celou noc jsem nespala chvíli jsem brečela, a pak jsem šla pracovat a to mne z toho dostalo... práce je mou meditací.
Nicméně druhý den jsem to musela sdílet s Markem.
Přiznat si, že na to zkrátka teď nemáme a i kdybychom na to měli, tak bychom ty peníze potřebovali jinde. (Auto, mimčo, podnikání...)
A tak se představa o pohádkové svatbě nějak rozplynula a nám teď nezbývá, než se to pokusit vymyslet nějak jinak...
Otázkou je do jaké míry jsme schopni a ochotni upustit od pohádkové svatby a zda to tak vůbec chceme.
Má představa o svatbě byla vždy na pláži, což jak jsem zjistila vyjde na pakatel oproti svatbě v ČR, nebýt covidu, tak už si to doma prosazuju , ale takhle sama nevím, jak to vlastně chci...
Vlastně momentálně vůbec nevím, co jsou má skutečná přání a co jsou jen představy, které jsem si nasbírala z filmů a seriálů. Přijít na to, co já teď skutečně chci, mi přijde těžké. Sama sebe hledám pod těmi vrstvami hormonů a programů a masek, které jsem si za život nasbírala.
Takže svatba, kterou jsem si tolik let přála a měla být radostným aspektem mého života se mění v noční můru ze které nespím, to je true story která by mně ani nenapadla, ale věřím, že si tím prochází spousta nevěst.
Jak to dopadne v tenhle moment netušíme. Uvidíme co z toho bude, ale nejlepším řešením pro mne teď bude svatbu přestat řešit a přehodit to na Marka, protože si musím přiznat, že já na to nemám kapacitu.
Chci se soustředit na miminko a dostat se do pohody a i bez svatby toho mám nad hlavu.
Cítím, že bych potřebovala dovolenou jako sůl...
Vypnout...
Možná tak trochu utéct , ano utéct. Je to útěk od všeho. Ale vnímám, jak by mi tohle teď pomohlo, jako zmáčknout na počítači tlačítko restart... zavřít všechna otevřená okna a záložky, ukončit otevřené úlohy.
Jen být, v přírodě, bosá...
Nestarat se o to nebo ono... zajít si normálně do restaurace a největší starostí mít, zda se do mne po večeři vejde dezert.
Možná by to nebylo dlouhodobé řešení a po příjezdu bych se vrátila tam, kde jsem byla... ale možná taky ne.
Kdo ví...
Před pár dny mi nejvíc pomohlo, když jsem odjela na pár hodin k mamce, prošli jsme se, dali si zmrzku a po návratu domů jsem se vrátila do perfektně uklizeného bytu...
Nechápala jsem, když jsem odjížděla opouštěla jsem byt v hrozném stavu. Ale už jsem na to neměla. Tak jsem v tom Marka nechala a on se k tomu postavil čelem a udělal i věci, které sama nesnáším dělat a dokonec i věci, které jsem si myslela, že neumí.
Nešlo tolik ani o samotnej úklid, ale o to, že jsem věděla, že na to nejsem sama.
Že zvládne spoustu věcí a že když se přestanu bičovat a vše dělat sama ... tak to zvládne (možná i lépe než já).
Což pro mne bylo teď důležité zjištění a výlety k mamce si teď budu dělat častěji.
Je krásný vědět, že se o Vás někdo postará a že nejste na vše sami, jen si vůbec umět říct o pomoc je pro mne teď v těhotenství taková lekce, kterou jsem nečekala.
Byla jsem zvyklá si vše udělat a zařídit sama. Na což bych teď brzy dojela, když už cítím, že tělo ani hlava tohle netěhotenský tempo už nechce, že si mám dát nohy nahoru a nemít výčitky, že Marek vysává nebo uklízí, když já sedím.
Všechen ten tlak se samozřejmně podepisuje na atmosféře u nás doma, za celý ten rok jsme se pohádali tak 2x, pokud se to vůbec dá za hádky považovat :D My se moc hádat nemusíme, spíš jdeme vždy rovnou do hloubky problému a vše si probereme, dokud nejsme u samého jádra. :) Toto se nám osvědčilo, jako nejlepší řešení.
Nicméně teď v této atmosféře, kdy mne vše rozhodí a naštve je ta energie i v tom vztahu trochu jiná, taková vypjatá.
Ale to vše je díky bohu na povrchu a oba víme, že ikdyž je teď jeden z nás nepříjemnej, tak to vlastně vůbec není o tom druhém.
LÁSKA JE ALE TO CO JE TU S NÁMI PŘÍTOMNÉ CELOU TU DOBU. OPROTI LÁSCE JE VŠE OSTANÍ ZBYTEČNÉ.
A pak tu máme ještě NIKINI, které mé psychice v posledních dnech nepřidaly...
Kdo sledujete NIKINI, tak víte, že od začátku je to velká zkouška a překonávávaní spousty překážek.
Na e-shopu máme neprofesionální fotky, protože korona, ale už jsme zkrátka potřebovali začít prodávat, protože nebylo reálné mít to tu na dobu neurčitou v krabicích.
Nicméně prodeje vůbec nejsou takové, jaké bychom si přáli. Vlastně nejsou skoro žádné. A ono se není čemu divit, nemáme téměř žádný obsah na instagram a před pár dny nám přišly profi fotky, které nás měly “spasit”...
To bylo den potom, co jsme si museli přiznat, že nemáme na svatbu... takže si to k tomu přičtěte, protože to byla nálož...
No když jsme viděli první fotky, tak jsme věděli, že je to průser...
Fotky jsou pro prodej nepoužitelné a nevěřila bych, že ty naše z obýváku mohou být lepší, ale je to bohužel tak.
Pak jsme se s Markem propadli asi na 2-3 hodiny do takové té zoufalské euforie, kdy jako by nás tělo chránilo smíchem...
Propadli jsme do takového zoufalství, až jsme se jen a jen hodiny smáli...
Smích jako obrana? Nejspíš...
No netrvalo to dlouho a do druhého dne jsme se vrátili do reality, kdy jsme měli zase na seznamu o úkol víc... místo míň
Což mne zase hodilo do totální depky, protože místo aby úkoly ubývaly, tak přibívají...
Co mne ale udrželo neskutečně nad vodou a za co Vám chci neskutečně moc poděkovat jste VY!
Prodej novinek předčil mé očekávání. :)
Když jsem spustila prodej bílých šatů, tak se neprodaly k mému velkému překvapení, ani jedny...
To byl velký šok, protože mi na ně spousta z Vás psala a tohle se ještě nestalo.
Tím pádem jsem nic nevydělala a neměla nové novinky z čeho objednat...
Pak se stal zázrak, vy jste si nakoupili spousu věcí z mého bazárku a já je bez váhání všechny invastovala do novinek...
Bude to buď a nebo...
No a naštěstí to dopadlo velmi pozitivně, ještě několik kousků zbylo, ale i tak se prodalo tolik, abych mohla objednat další novinky a to je klíčové.
Je to jako rozjet velký vlak, který když se povede rozjet, tak pak už jede setrvačnou rychlostí z kopce dolů. (snad někde cestou nevykolejí)
Když si tedy objednáváte, neobjednáváte si jen šaty... pomáháte nám zvládnout teď tuhle situaci.
Vím, že je to pro spoustu lidí teď obtížné a jak vidíte, jsme v tom spolu, ale pomáhejme si.
Sama se snažím, když mám něco málo, co si mohu dovolit utratit, utratit to vědomně u někoho, koho chci svým nákupem podpořit.
A věřím, že v tom je neuvěřitelná síla, díky které můžeme společně celou tuto situaci zvládnout.
Nesedět si na penězích, ale nechat je proudit.
Velkým pomocníkem jsou mi teď také spolupráce, díky nim jsem psychicky zvládla zimu, a kdybych nedosatala některé věci, jako třeba barefooty, tak bych asi zimu prochodila bosa.
Spolupráce jsou teď taky krásný příjem darů v jiné než finanční podobě. Je to krásná ukázka toho, že věci k nám mohou proudit nečekaným a nepředvídatelným způsobem. Proto si spolupráce vybírám velmi obezřetně a opravdu jen na produkty, které vím, že potřebuji.
Což je opravdu pomoc, zvlášť teď s příchodem miminka, kdy je zkrátka potřeba několik věcí, jako kočárek, postýlka atd... na ty tedy žádnou spolupráci domluvenou nemám, ale kdo ví, ono to nějak přijde a malej určitě bude mít krásnej kočárek a vše co potřebuje.
Možná pro Vás tento příspěvek bude velmi zmatený, on zmatený totiž je, stejně jako mé myšlenky.
Nicméně děkuji všem, kdo to dočetl až sem.
Je to taková má terapie sdílením.
S láskou, pokorou a vděčností, Nikol.
