V úvodu bych ráda zdůraznila, že bych nikdy nevěřila, jakou sílu a moc může mít obraz.
Nevěřila bych, nakolik se člověk může s obrazem ztotožnit, najít v něm odpovědi na své otázky, podporu, sílu, lásku nebo své hlubší já.
Nevěřila bych, co vše může obraz spustit za procesy, ani jak krásné, harmonizační a terapeutické účinky může člověk zažít, jen když je v jeho přítomnosti.
Obrazy od Lenky jsou neuvěřitelné, když jsem je uviděla poprvé byla jsem v úžasu, jako bych v obrazech spatřila odpovědi na všechny mé otázky.
Jen fotky z instagramu mi přinesly neuvěřitelou energii a já si přála mít jednou její obraz doma.
To jsem netušila, že se mi mé přání brzy splní a Lenka mi začátkem září věnovala neuvěřitelný obraz... obraz Bohyně.
Tímto bych ráda znovu poděkovala za tento DAR! :) Děkuji Lenko!
První částí tohoto příspěvku bude má zkušenost s obrazy a jsem moc vděčná, že se k tvorbě tohoto článku připojila i Míša, má kamarádka, která tento proces a sílu obrazů okusila teprve nedávano a rozhodla se přispět svým zážitkem.
A teď už k obrazu...
Přikládám poselství napsané Lenkou přímo k tomuto obrazu a následně přidám svou osobní zkušenost. :)
To co se zrodí ze tvé krve a tvého těla, se stane posunem tvé duši, tak jako se zrodila žena, tak jako se zrodil život, tak silná transformace to je.
Z krve toho počátku je vše, je to uzemňující a zároveň velmi duchovně vedené směrem ke tvé duši. Být ženou je darem, který nám tak připadat nemusí, vede nás pomalu a jistě cestou otázek - proč tu jsme jako žena, proč mám tolik emocí, proč jsme cyklická, proč se mnou tak muži zachází, proč nemám partnera, proč mě sex nebaví, proč je v mem rodu taková zátěž, proč krvací mé tělo a já se cítím tak špatně ....
Žena učí sama sebe - sebeúcty, sebevědomí skrze její vlastní proces ať je to cokoliv - partneři, sex, rodina, cyklus, těhotenství, mateřství, zrození, smrt a tím pozvedá vztah k sobě a k ostatním. Ženy jsou bohyně a ne proto, že jsou nad něčím nebo někým, ale proto, že dokážou transformovat velké dávky stínu a tmy do světla skrze tělo, duši a svou ženskou emoci.
Bohyně jsme všechny navzdory tomu zda kráčíte vědomě nebo ne, jednoho dne každá začne vytahovat temné strany ven skrze 1 čakru, čakru krve, podstaty a vesmíru.
Tento proces dobře nacítíte i z bohyně která vznikla jako amulet.
Labradorit který v jejím lůně zahaluje do noční oblohy do světa kam když chcete vyjít ven, je třeba jít.
Když jsem četla poprvé poselství k tomuto obrazu, věděla jsem, že je přesně pro mne...
A já přesně vím, že jsem ho potřebovala, stal se mou oporou.
V době kdy mi obraz přišel jsem se zakořeňovala a zvědomovala v 1.čakře, začala jsem hlouběji zkoumat sexualitu, ukončila jsem studium a vzala svůj život do vlastních rukou.
A nejpodstatnějším rozhodnutím, které v tuto dobu přišlo, bylo rozhodnutí, pozvat k nám dušičku - počít miminko.
V den kdy mi obraz přišel, jsem zároveň ukončila studium, pro mne to bylo "Už nejsem dítě, slečna... jsem žena!"
A tento obraz se mi stal oslavou a připomínkou toho, že nemusím nikam utíkat, ani do školy :D
Mohu být, tady a těď silná, křehká, milující, pečující, jedinečná... zkrátka JÁ! :)
Pár dní potom ... určitě do týdne, přišlo rozhodnutí, že není stále na co čekat...
A že nic jako ideální doba na miminko nikdy nepřijde, a tak jsme se rozhodli a ještě tentýž měsíc, jsme opravdu počali miminko...
Byla to tedy síla, která nám pomohla vyřešit otázky, které jsme řešili dlouhou dobu.
A to nemluvím o tom, co se mi začalo dít první noci s bohyní v ložnici. :D
Dělo se toho opravdu hodně, ale ráda bych zdůraznila nejsilnější sen, který jsem měla.
Sen o mé vnitřní psychopatce.
Přišel tusím první noc s bohyní v ložnici.
Byl tak živý, až mne samotnou vyděsil a já se vzbudila hrůzou, co se to ve mně ukrývá. :D
Ten sen byl opravdu velmi živý a děsivý.
Nemyslím si, že by mi ukazoval minulé životy, spíš to, co by možná mohlo nastat, kdybych svou vnitřní psychopatku neustále potlačovala a odmítala.
Sen se odehrával vlastně celý v garáži. :D
Byl o ženě, která byla zjevně psychopatkou a o jejím muži.
Její muž před pár lety utrpěl autonehodu a od té doby prožíval noční běsy.
Ovšem nevěděl, že ty noční běsy jsou realitou.
Jeho manželka ho každou noc "zdrogovala", dala do garáže do auta a jakoby zinscenovávala autonehodu...
Vygradovalo to až v to, že tuto velkolepou podívanou na svého muže v autě prezentovala veřejně svým přátelům...
V ten moment jsem se vzbudila a jen jsem si říkala... ty jo :D kde se tohle jako vzalalo, to snad ani není moje.
Věděla jsem, že budu muset přijmout svou vnitřní psychopatku. :D
Asi nejlépe to vystihnou zprávy, které jsem poslala Lence téměř hned po tomto prožitku. :)
Obraz je po mém boku dodnes. :) Ve významných chvílích je součástí našich oltářků, třeba při rituálu početí...
A včera si nás nečekaně u Lenky zavolala další malba...
Už když jsem viděla, že Lenka bude malovat malbu ve tvaru srdce, tak mne trklo, že je to možná obraz pro NÁS...
Náš svatební obraz, který si dáme nad postel po svatbě, jako krásnou vzpomínku na naši svatbu a při obřadu bude na oltáři součástí obřadu.
Pak se do procesu zapojili naše energie a obraz se začal utvářet přímo pro nás...
A započal krásný proces...
Lenka mi po pár hodinách poslala tuto fotku a já věděla...
Symbol stromu s velkými kořeny přesně symbolizuje náš vztah...
Hned jsem si také všimla prostoru dole mezi kořeny a říkala jsem Markovi, tam bude nějaký poklad... nebo diamant :D
Nechtěla jsem Lenku nijak ovlivňovat, ale sama mi to po chvilce napsala. :D
Nechápu, jak to Lenka dělá... ale je to neskutečný, a ač je náš obraz zatím v procesu, tak už teď vidím, jak krásně vystihuje a zrcadlí náš vztah. <3
Prý mám také napsat, že Marek už si brousí zuby na svůj osobní obraz :D...
My si Lenky tvorbu zamilovali. <3 DĚKUJEME!
A tím to nekončí...
Můj příběh už znáte a teď se můžete pustit do toho od Míši. :)
S malbami Lenky Vláškové jsem se seznámila díky Niky – její malbu Bohyně jsem viděla poprvé na Instagramu, ale nebylo to nic proti tomu, když jsem seděla u nich na gauči a ona mi ji přinesla ukázat. Majestátní obraz na kterém v plamenném kruhu zářila bohyně, v tanci krve a ohně. Bylo to neskutečné, obraz jako by si žil svým životem. K Niky patřil a já tak měla možnost vidět, jak takové malby od Lenky působí naživo. Pak jsem její tvorbu zpovzdálí sledovala, pozorovala, jak ji pod rukama vznikají malá či větší umělecká díla. Několikrát jsem si u volné malby říkala, že bych si ji koupila, ale nikdy to nebylo 100% ono, nikdy to nebylo úplně pro mne. Pak se přiblížily mé 25 narozeniny a já učinila rozhodnutí – požádám Lenku, aby mi vytvořila obraz na míru.
Obraz na míru, který mi přinese co do života potřebuji a stane se mým průvodcem. Odhalí věci, které mám v sobě schované a nechci se jimi zabývat. Do procesu jsem chtěla jít s otevřenou hlavou, nebyla jsem si jistá, CO přesně potřebuji, ale věděla jsem, že to dostanu. Chtěla jsem svojí Bohyni, tak jsem to Lence i psala, nechtěla jsem mandalu a ani mi nepřišlo na mysl nic jiného.
Lenka se do malby pustila den po mých narozeninách, před tím mi dala vědět, abych s tím počítala a řekla mi, že je to vždy zajímavá cesta a kdyby se cokoliv dělo, ať se na ní obrátím. Už po první vrstvě mi psala, že malba se jmenuje “Do Hlubin“ a celé to bude o emocích. Ať se nebojím se prozkoumávat a otevřít se jim. Musím říct, že jsem koukala jako puk, hlubin se bojím. Miluju vodu, ale zároveň mě děsí, že nevím, co je pode mnou, že nedohlédnu na dno. Přijdu si v ní hrozně zranitelná a „odkrytá“ ze všech stran.
První den, kdy Lenka začala malovat, jsem byla jako pod hladinou nebo jako kdyby na mne někdo hodil deku – unavená, bolela mne hlava, podbřišek. A pořád jsem měla strach, že tam ta Bohyně nebude a že to přejde v něco jiného. Stále jsem se držela toho, že ji tam chci. Nebyla jsem schopná udržet myšlenku, jela jsem spíš na autopilota – v hlavě jsem cítila tlak, ne úplně bolestný, ale spíš uspávací. Když jsem to Lence psala, říkala, ať jsem k sobě laskavá, odpočinu si.
Další den mi Lenka psala až večer, kresba se pohnula, prý i pro ni to byl docela oříšek, přes tak skryté emoce se nemohla dostat dál, pak se ale vyloupla – malá holčička – vnitřní dítě – a pro mě šok – žádná Bohyně! A navíc se na obraze začala formovat ryba. Lenka už mi sdělovala, že to bude malba plná symbolů, které se poskládají a já už byla jen zvědavá. Také se mě ptala ze zvědavosti, co jsem za znamení – no světe div se, jsem Ryba! :D Dílky skládačky do sebe začaly zapadat. Neúprosně se v malbě vynořila, velká velryba a tak dětsky působící. Volání vnitřního dítěte sílilo.
V ten moment, kdy jsem tyhle zprávy od Lenky dostávala mi bylo opravdu špatně, hlava mi pulzovala bolestí. V mé malbě byla namísto bohyně velryba, která mi tam přišla jak slon uprostřed pokoje. Říkala jsem si, do čeho jsem se to propána zase pustila a jestli tenhle proces vydržím. Lenka mi nabídla, že požádá o zmírnění toho procesu, ale já už jsem se mezitím pustila do meditace. Na setkání s vnitřním dítětem. Svou malou Míšou – potkala jsem ji v kavárně, schovávala se za kávovarem a šibalsky na mne pomrkávala, v jeden moment se mi úplně „zatmělo“ před očima a hlava byla v jednom kole – pak se začaly ukazovat momenty, které jsem dávno „pohřbila“ a nepřikládala jim velký význam. Najednou to ustalo a mne jen z pod zavřených víček tekly slzy. Mé vnitřní dítě na mě hledělo, s láskou a laskavostí, brečelo mé dospělé já. Pak jsem se konečně uklidnila. Avšak, když jsem se chystala jít večer spát, na mysl se mi stále vracela ta velryba.
Velryba, kterou jsem jako malá viděla v aquaparku v Itálii. Byla součástí divoké řeky a aby ji člověk projel, musel do ní vstoupit skrze vodní oponu a plout jejím temným břichem nebo ji objet ze stran, kde Vám nad hlavou mávala ploutvemi a poulila své děsivé oči.
Druhý den ráno mi Lenka psala, že se malba zjemnila a já se kupodivu cítila volněji a poprvé za 3 dny mne nebolela hlava. Korunu tomu všemu nasadila moje mamka, se kterou jsem si volala a ta mi řekla, že se jí během ranního dýchání (Wim Hof) objevila myšlenka na sešněrované dítě v děloze, ale když se pak narodilo, bylo volné…
BOHYNĚ je symbolem ženství a oslavy měsíce, noci a tmy. Mnoho žen chce být bohyní, ale bohyně je žena, která zná tyto cesty do hlubin, bez ní by byla stále tou malou holčičkou.
Když mi to Lenka napsala, došlo mi, jak moc si v poslední době uvědomuji tu “transformaci“ z bezstarostného života plného svobody do toho “dospěláckého“ plného práce a rutiny. Jak jsem se já smiřovala s tím, co malba přináší i malba postupovala dál a v břiše Velryby se objevila Bohyně! Konečně tam byla! Když jsem o tom později mluvila s Niky, poslala mi velrybách úryvky z knihy – v mnohých kulturách je velryba považována za prastarou bytost, nesoucí staré vědění světa. Člověk, který je pohlcen velrybou dospívá k novým poznáním, transformuje se – vzpomeňte si třeba na příběh o Jonášovi. Zároveň je velryba brána jako strážce cesty do pradávné Atlantidy a Lemurie.
Jako poslední se na malbě ukázaly právě mořské panny, daleko v hlubinách, nořící se pro prastaré poklady. Kruh se uzavřel a já začala cítit jasné poselství – je třeba jít do hlubin, ke svému vnitřnímu dítěti, pochopit co potřebuje, přijmout svůj strach. Jen tak mohu dojít ke svým darům. Jen tak se mohu stát Bohyní, kterou bych chtěla být. Ale vše má svůj čas a na nic nemá cenu tlačit.
Nyní už je Hlubina u mě doma, našla své místo v naší ložnici. Bála jsem se, že mě nenechá spát, ale naopak, spím jako když mne do vody hodí ☺ Co je doma, přijdu si klidnější, míň výbušná a naopak přemýšlivější. Také se mi vybavují formující momenty mého dětství, mnohdy nelehké věci, na které jsem zapomněla. Jako například dnes, když jsme připravovali snídani – vzpomněla jsem si na to, jak jsem se cítila na základce asi ve 4 třídě, když jsem zažívala něco, co by se asi dalo nazvat šikanou. Kdy jsem se cítila osamělá, nešťastná a vyloučená z kolektivu. Vzpomněla jsem si na dny, jako ten před odchodem na vánoční prázdniny, kdy jsme si ve třídě rozdávali dárky a mé “kamarádky“ se domluvily, že mi nic nepřinesou a já s dětskou radostí rozdala dárky, které jsem jim koupila a čekala na nějaké od nich, s nadějí v očích a nic. Pouze jedna spolužačka mi přinesla malou blbinku, ale pak jsem ji slyšela říkat, že mi to dala jen proto, že ji její mamka donutila, aby mi něco přinesla. V ten moment jsem se cítila úplně malinká, ale vydržela jsem to, držela jsem se celou cestu domů, kde jsem padla mamce do náručí a propukla v pláč. Nechápala jsem, co se stalo, vždyť jsme přece kamarádky, proč se tedy ke mně takhle chovají…?
Na jednu stranu je pro mě těžké si takové věci znovu procházet, ale cítím, že nastal ten správný čas, že jsem v malbě dostala, co jsem potřebovala, že je čas se zaposlouchat do pradávného zpěvu velryb. A já to s otevřenou náručí přijímám a s odpuštěním a laskavostí se do těch svých hlubin vědomě nořím <3
