Dneska Vám budu vyprávět, jaká cesta nás dovedla k tomu, že jsme se rozhodli pozvat do našeho života další dušičku/ky...
Přemýšlím, kdy to vše vlastně začalo... má nesmírná touha po miminku. Je tomu už pár let, možná jsem to tak měla od mala, byla jsem taková ta typická holčička, která si hraje s panenkami neustále je obléká, přebaluje, krmí... :D A tehdy už to vlastně asi celý začalo, ono to má ta příroda krásně zařízený. Od malička jsem vnímala, že je mým posláním mít miminko/ka. :) V určitém věku začala ta touha, to přání přivést na tento svět děťátko sílit, poprvé jsem si to uvědomila asi v 18ti letech, kdy jsem měla zpožděnou menstruaci a při čůrání na onen papírek jsem si vlastně přála, aby se ukázaly dvě čárky... V té době jsem ještě neměla ani maturitu, ale já vnitřně věděla, že vše ostatní by se nějak udělalo a že pokud to tak bude, tak to tak má být. :)
Pozitivního testu jsem se nedočkala, nikdy k nám "omylem" žádná dušička nezabloudila, což mne už i trochu nervilo, chápejte... jsme spolu s Markem 8let, jediná naše "antikoncepce" je že si zkrátka dáváme pozor... a Marek neejakuoval do mně... což je dle statistik asi ta nejnespolehlivější metoda, takže jsem vlastně celý náš vztah nějak počítala s tím, že se TO může kdykoliv stát... jak asi tušíte, já v to spíš doufala a tajně jsem si to velmi přála. :)
Občas už jsem i začala pochybovat, zda není něco špatně a jakto, že už si ta dušička nenašla cestu...
Ale stále jsem důvěřovala, že je vše tak, jak má být a zřejmě má náš život zatím směřovat jiným směrem.
Možná si pokládáte otázku, proč jsme se o miminko nezačali snažit, když jsem si ho tak přála?
Na miminko musejí být dva, nikdy bych Marka do miminka nenutila, věděla jsem, že tudy cesta nevede a že z toho bych jednak nemohla mít radost a hlavně bych to Markovi nemohla udělat, uvrtat ho do takhle velkého rozhodnutí, které změní celý náš život aniž by byl připravený by byla chyba, to jsem věděla od začátku.
Nicméně, jsem “jenom” žena a poslední 2 roky už jsem s ním svoje pocity docela intenzivně sdílela. :D
Což musím říct nesl velmi dobře. (děkuji Lásko)
Zhruba před rokem a půl, krátce potom co jsme se přestěhovali do našeho prvního společného bytu jsem si myslela, že jsem těhotná, zpoždění asi 13dní, tak co jiného by to bylo...
Test jsem si tedy šla dělat s téměř jistotou, že bude pozitivní... no nebyl, pěkně jsem to obrečela.
S Markem jsem to sdílela až po delší době, připadala jsem si trapně. :(
Nicméně díky tomu se udál jeden z krásných zážitků, díky kterému jsem věděla, že tu kolem nás už ta dušička krouží a jen čeká, až bude její čas...
Pamatuji si to témeř jasně...
Šla jsem tenkrát z kavárny směrem na autobus, zpracovávala jsem si zážitek negativního testu ...
Byla jsem plná emocí a začala mluvit k té naši dušičce...
" Vím, že tu jsi, a vím, že ty víš nejlépe, kdy přijít, omlouvám se, že jsem na tebe tlačila, miluji Tě celým svým srdcem a až se rozhodneš přijít přivítám tě s láskou, nechávám to na tobě, kdy se rozhodneš."
V ten moment, co jsem vyslovila tato slova jsem se podívala na oblohu a spadla hvězda...
V ten moment jsem pocítila ohromnou vděčnost a klid, vše je tak jak má být. :)
Tím bych jen ráda řekla, že cítím se všemi ženami, které slyší volání miminka, ale z nějakého leckdy logického důvodu to prostě "nejde"... :)
Začátkem tohoto léta jsme se s Markem začali o miminku reálně bavit, ale pak přišel ještě jedn nápad, který jsme chtěli před miminkem zrealizovat, chtěli jsme letět v říjnu na Bali a udělat si kurz instruktora jógy, ze všeho nakonec sešlo a Marek si začátkem září zaplatil kurz v ČR, na který já jsem se nehlásila, protože jsme měli tušení, že bych ho nedodělala...
A jak jsme tedy došli k tomu, že tedy vědomě pozveme další dušičku/ky k nám?
Marek se mne poslední rok, možná dva neustále ptal, proč vlastně to miminko tak chci, nikdy jsem nedokázala kloudně odpovědět, ale i díky tomu jsem si pročistila důvody ze kterých by 100% vzejít miminko nemělo, ale i já je bohužel v sobě měla a ani jsem si je neuvědomovala...
uvedu pár příkladů...
UŽ MÁM VĚK
CO KDYŽ TO PAK NEPŮJDE
NEBUDU MUSET PLATIT SOCIÁLNÍ A ZDRAVOTNÍ
NEBUDU MUSET PRACOVAT PŘEVEDU ODPOVĚDNOST ZA SVŮJ ŽIVOT NA MARKA...
na všechny tyto důvody nejsem pyšná, ale jsem šťastná, že ani jeden z těchto důvodů neměl v době kdy jsme se rozhodli už v mé mysli místo...
Jak se mne Marek neustále ptal a já si furt pokládala otázku "Proč vlastně to miminko tak chci?"
Došla jsem do totální krize... Začala jsem uvažovat mozkem a né srdcem a podle toho to dopadlo. Došla jsem k tomu, že žádný racionální důvod k tomu mít dítě neexistuje a že vlastně nevím, zda dítě chci...
Dítě jen bere čas a peníze...
Nikdy nic nebude stejný.
Proč to vlastně lidi dělají?
V tomto přesvědčení jsem naštěstí žila asi jen měsíc a zpětně jsem za to ráda, protože o to s čistší láskou jsem později mohla říct ANO, pozveme k nám další dušičku.
Zlomilo se to ve mne na healing festivalu při jedné konstelaci, kdy jsem byla ve dvojici se Simčou Dočkalovou a já troufám si říct prozřela...
Uvědomila že láska je ten pravý důvod... nic není víc než láska.
Prožila jsem si ohromné osvobození. LÁSKA! Vždyť to je úplně jasný ... Stačil jeden pohled do Simčiných očích a já věděla, že se na mne skrze Simču dívá naše děťátko a že mi přišlo předat vzkaz.
Už v tom nic nemusíš hledat... nemá to racionální důvod, je to pouze a "jen" LÁSKA!
A tak jsem odjížděla z Healing festivalu s tím, že až bude Marek připravený budeme mít miminko z té nejčistší lásky.
DĚKUJI! DĚKUJI ZA TO, ŽE JSEM SI TOHLE VŠE MOHLA PROŽÍT!
Zhruba 3 týdny jsem po healing festivalu jsem začala zvracet, tak si říkám to je divný... zvracela jsem každý den ve stejný čas asi 4 dny po sobě...
To už ve mne zase vyvolávalo pocit, " co když jsem těhotná"
Pomohl tomu také zážitek, který jsem si prožila krátce potom co jsem se s Markem milovali, v noci mne začalo píchat v břiše tak silně, že jsem nemohla vůbec nic, zpětně jsem pak měla pocit, že to mohlo být oplodnění vajíčka a že vrácení možná přišlo dřív, než je běžné...
Poprvé jsem se s tím svěřila Markovi... a on? Měl radost. Vůbec jsem to nechápala, bála jsem se, že to nedá a on brečel štěstím… Na test bylo příliš brzo, ale naše tušení a "náhody" které se odehrávaly všude kolem nás nám naznačovaly, že možná opravdu nosím v bříšku miminko, o to víc nás zarazilo, když přišla menstruace. :(
Marek dodává, že si uvědomil, že chce miminko v den, kdy přišla má menstruace, ale prý na druhou stranu byl rád, že miminko budeme moci počít vědomně. :)
Já to trochu obrečela, ale vlastně díky tomu, jak se to celé událo, jsme došli k tomu, že kdy jindy by měla být ta "správná" chvíle než teď…
Vždy se najdou výmluvy proč to nejde, jako málo peněz, koronakrize, a další materiální a logický věci, ale nic není víc než láska.
Pocity absolutního štěstí, tak bych nazvala stav, který jsem prožívala, když jsme se začali mluvit o pozvání dušičky/ek. <3
A tak jsme se vědomě z lásky rozhodli, že pokud k nám nějaká dušička/ky chce/chtějí, at' přijde, že je zahrneme tou nejbezpodmíněnější láskou, kterou dokážeme dát. :)
*celou dobu nepoužívám plánovat miminko, je to velmi citlivé téma, myslím si, že to je jedna z věcí, kterou nikdo z nás neovlivní, také celou dobu používám jednotné i množné číslo, nikdy člověk neví, zda nepřijdou dvojčátka...
